Mentální příprava na umírání a cesta duše z těla
Františkovi je 60 let, byl pilotem, majitelem úspěšné firmy. Na jaře ho začala bolet záda, léčil se na prestižní klinice. Klasika – léky na bolest, zánět, infuze, bolesti se zhoršovali, další vyšetření a v létě mu sdělili otřesnou diagnózu: rakovina kostí s metastázemi. Léčba žádná není, klinika doporučuje sanatorium, doma přece nemůžete být, to nezvládnete vy, ani rodina.
Zoufalá, ale úžasná rodina to nechtěla vzdát a hledala možnost řešení, jak zajistit alespoň důstojný odchod a to hlavně doma. Než se dopátrala nějakého výsledku, trvalo to další 2 měsíce. Všichni tvrdili, že musí ležet v nemocnici a dostávat utlumující léky na bolest i psychiku. František to nechtěl, chtěl být doma mezi svými milovanými a rodina sbírala odvahu, jak se postavit názorům lékařů. Nakonec se vše podařilo a přesto, že ho jedna domácí hospicová péče odmítla, našla se taková, která ho do péče vzala. A tak jsem se dostala jako sestra k tomuto příběhu.
Uviděla jsem silnou osobnost, zvyklou rozhodovat, jak otráveně a bez očekávání, že můžeme něco nabídnout, seděl na lůžku. Povídala jsem si s ním tak, jako vždy při první návštěvě. Odborné práce u paliativních pacientů vlastně moc není, je to plnění medikace, podávání léků, injekcí nebo infuzí na bolest a to je vlastně vše. „Kdy to skončí, a jak to bude dlouho trvat, mi asi neřeknete,“ povídá „a co mám dělat také ne. Nemůžu dělat totiž nic.“
„Rozumím vám, jste pravděpodobně workoholik a ty nečinnost ubíjí, něco o tom vím,“ povídám „ale vy máte před sebou obrovský kus práce a je dobře, že na to máte čas. Musíte se mentálně připravit na cestu. Není to jednoduché, ale vy to dokážete. Čím lepší mentální příprava, tím snadnější je konec.“ Sama nevím, proč jsem to řekla, prostě mi to tak přišlo. Okamžitě jsem se lekla, že jsem to asi přehnala, nevěděla jsem, jak to vezme. Stála jsem tam a bylo ticho. Po chvíli povídám: „Budeme jezdit dvakrát denně a vždy přijede nějaká sestra a průběh budeme konzultovat s lékařem a podle toho upravovat medikaci.“ „Chci, abyste sem jezdila hlavně vy,“ povídá. A tak jsem se stala účastníkem v přímém přenosu jednoho neskutečně statečného příběhu.
Asi 14 dní byl stav neměnný, bolesti se daly snést, tlumení bylo standardní a vedené tak, aby pacient nebyl moc utlumen a mohl normálně komunikovat. Po 14 dnech již přestal chodit, měl dva ataky silných bolestí, které jsme v domácím prostředí pomocí infuzí zvládli. Celou dobu na sobě opravdu mentálně pracoval, vyřešil si všechny osobní věci a rodina i František to zvládali velmi statečně. Jeho blízcí se snažili, aby byl stále obklopen těmi nejbližšími, včetně malých vnoučat. Další dny již více spal, než bděl, a intervaly spánku se prodlužovaly. Jednu listopadovou sobotu ráno se neprobudil, stále spal a občas velmi tiše odpovídal na dotazy. Večer se jeho stav ještě více zhoršil a vypadalo to, že se blíží dlouho očekávaný konec. Ležel, oči zavřené, klidně dýchal, bolest byla utlumená standardní medikací. Když jsem přijela večer na návštěvu a kontrolu stavu, rodina měla strach. Cítili, že se blíží konec, ale nevěděli, co je čeká. Požádali mě, abych tam zůstala.
Jednou ze zásad paliativní péče v domácím prostředí je tlumení bolestí, ale ne tak, aby byl pacient zdopován, nevěděl o sobě, a čekalo se, až to organismus prostě nezvládne. Bolest se tlumí citlivě, aby ji pacient necítil, ale stále vnímal. V tomto případě alespoň tak, jak to vnímám já ze zkušeností a příběhů, u kterých jsem byla. Přestává fungovat vědomí, ale podvědomí je stále otevřené a velmi vnímavé.
Proto se dá s umírajícími velmi dobře mluvit, protože všechno, co jim člověk říká, oni vnímají, jen nemohou odpovědět, protože fyzická schránka už přestává fungovat.
Kolem půl osmé večer přišla první z mnoha dějství statečného odchodu z tohoto světa. Bezvládné tělo Františka se napjalo, jako by zpátky zhmotnilo a disponoval obrovskou silou. Začal vstávat, otevřel oči, díval se jakoby skrz, jako by chtěl projít zdí. Síla jeho těla byla obrovská. Nejdříve zavládlo zděšení, co se to vlastně děje, po chvíli reagoval na slova své milované manželky a byl ochoten si zpátky lehnout. Po dvou hodinách se sitiave opakovala a tentokrát k tomu přidal ještě zřetelná slova: „Bráško, dělej, dělej, já už to nevydržím.“ Po asi čtyřech minutách si zase lehnul zpátky na lůžko a stalo se z něj bezvládné tělo. Mezi tím rodina zavolala další blízké členy rodiny, kamarády, přátele, všichni, kdo chtěli, mohli se přijet s Františkem rozloučit. Přišel i jeho bratr, sedl si vedle postele a začal vyprávět příběhy z dětství. Bylo vidět, že Františka to uklidnilo, dokonce se chvílemi historkám usmíval. Jedna z historek byla o tom, jak František v první třídě s taškou na zádech spadnul do zamrzlého rybníka a starší bráška ho na poslední chvíli vytáhl z vody. Všechny nás napadlo, že Františkovi se vrací tento příběh a je to to, o čem mluvil.
Poslední hodiny života se popisují jako rekapitulace. Člověk rekapituluje od současného stavu až do raného dětství. Umírání je porod, ale obráceně…
Za další hodinu se celá situace opakovala. František s obrovskou silou chtěl vstát, vstal, chtěl jít a stále opakoval to stejné: „Bráško, dělej, dělej, já už to nevydržím, už nemůžu.“
Rodina do té doby statečná to přestávala zvládat, bylo to velmi psychicky náročné, ten jeho projev, ta síla a ta zoufalá prosba, že to už nevydrží. Bylo téměř hmatatelné, jak se tělesná schránka rozpadá, ale podvědomí je plné síly a prosí, ale o CO? Rodina si velmi přála, aby to skončilo, ale já cítila, že František něco potřebuje, a my to nechápeme, stejně tak to cítila i jeho milující žena.
Když jsem před tím poslouchala příběhy jejich dětství, uvědomila jsem si jednu věc. Jeho bratr byl starší, ale František vypadal a choval se vždy velmi dominantně a byl vůdčí typ než jeho bratr. Ale ne vždy tomu tak bylo. Když byli malí a prováděli tolik lumpáren, které popisoval, vůdčí typ byl starší bratr. Najednou mě napadla jedna věc. „Myslím, že František potřebuje váš rozkaz, vaše svolení, aby mohl odejít.“ „A co mám dělat?“ povídá. Říkám: „Dejte mu rozkaz, ať jde.“ „Ale to přece nemůžu, nemohu ho poslat na smrt.“ Podívala jsem se na jeho milující ženu a ta souhlasně kývla a povídá: „Já s tím souhlasím.“
Po další necelé hodině se opět Františkovo tělo napjalo, chtěl zase vstát, ale síly ubilo natolik, že už to nedokázal, jen srozumitelně zase říkal bráško, dělej, dělej, já už to nevydržím. Prosba byla čím dál naléhavější a bráška sbíral odvahu. Tak velmi dlouho sbíral odvahu dát mu rozkaz, běž, až to najednou dokázal a povídá: „Bráško, jdi, běž, tak jdi.“ Pár vteřin bylo ticho a potom normálním srozumitelným hlasem se ozvalo: „Opravdu můžu jít, bráško? Opravdu?“ A bráška znova odpověděl: „Ano, jdi.“
V ten okamžik se ve Františkově tváři rozjasnil velký paprsek klidu a úlevy. Byly 4 hodiny ráno a najednou byl klid tak hmatatelný klid a milý František klidně spal a již nepromluvil. Všichni se postupně vytratili… Jeho milující žena jediná zůstala, a tak nějak cítila potřebu ho také ještě jednou ujistit, ať jde, ale od ní to on věděl. Rozloučili se v sobotu ráno, kdy ji ještě políbil na víčka tak, jak to dělal vždy, když šli spát.
V 9 hodin ráno zemřel za přítomnosti svých nejbližších.
Byl to pro mě neskutečný zážitek, který mě velmi obohatil a navždy změnil život. Rodina mě již nepotřebovala. Všichni byli najednou štastní, všem docházelo, jaké to obávané a „strašné“ umírání mělo úžasný průběh. Umírání je totiž takové jaké jsou vztahy v rodině.
Františka oblékli do jeho oblíbených věcí a otevřeli si s „nímů láhev šampanského, aby si připili na jeho obrovskou statečnost při jeho cestě. Ostatní již mám jen z vyprávění, minutu po minutě se měnil jeho výraz tváře, až se začal usmívat a usmíval se ještě několik hodin, než ho nechali odvézt. Duše byla spokojená se svým důstojným odchodem.
