Povídky z Alcronu – 2 | www.miladafohlerova.cz

Seděla u klavíru, plačící mladá žena….

Najednou tam bylo mnoho smutných žen, které tady v prostoru haly před barem čekaly na své muže, přítele, milence…. Sešly se tady, aby ukázaly kolik jich je.

Bylo tady i několik fanynek Oldřicha Nového a jedna, jeho přítelkyně, a potom plačící dívka u klavíru. Přivedla je ta entita z koupelny. “Nám se tady už nelíbí…už tady není ta noblesa a vůně doutníků, líbání ruky a obdivování ženskosti…nejdřív jsme chtěly zůstat v luxusu…ale ty nám můžeš pomoc? “…

Dole u recepce se objevila parta mladíků z kšiltovkami, přijeli noví hosté….

”My nejsme jen hodné, já jsem svého milence chtěla otrávit, a proto pláču, budu tady za trest stále….”

Pikosekundy vjemu, půl jedné v noci. Pruhovaný gauč a oni tam seděly jak v čekárně…

Všechny sliby a přísliby a svazující smlouvy….PRAVDA, kdo jste a kdo jste byli předtím….?

Smutek byl ještě větší…ani jeden život se jim nepovedl…

Jakou tady máte práci...

Snad godzilionkrát jsem to musela opakovat…
”Prostě čekáme”… A konečně mě energie pustily a …

PRAVDA kým budete v BUDOUCNU..?

„My máme opravdu budoucnost…my tady nemusíme čekat…“ Ale nějak mě to nechtělo pustit…něco tam jakoby drhlo…

Chcete uznat a odejít?

Nic…prostě nic…energie stála…..co je tady možné…jsou pryč?...

Najednou tam byly. Přivedla je zpátky bytost z koupelny….

Chcete uznat a zůstat?

Energie se změnila…měla jsem pocit, jakoby začal ples…

Nemusíte zůstat tady, už nejste uvězněni…ale my chceme…ne tady…ale ještě tady v realitě, musíme se dát do pořádku, jsme smutné trosky a chceme být..

… všechny sliby, přísliby a dohody a svazující smlouvy, které vám nedovolují žít v lehkosti radosti a slávě, můžete to všechno přes všechen čas, prostor, dimenze, životy zničit a přetvořit?…

Konečně lehká energie a nyní si dělejte, co chcete a až se rozhodnete opustit tuto realitu, tak to udělejte…

Je mi horko, zírám na pruhovaný gauč a cítím vděčnost… a když stoupám ucabrtaná po schodech, jsou totiž původní, vnímám úplně jinou energii.

„Dobrou noc„, slyším za sebou. To barman, kterého jsme dnes poznali, když jsme si dopřáli jeden drink. Odcházel domů…: “To je zvláštní…dnes se mi nechce vůbec domů…”