Povídky z Alcronu – 3
Poslední večer v hotelu Alcron…
Celý den jsem měla momentky vjemů, kdy se mi připomínal – Pán s doutníkem. Čeká někde v horních patrech, někde v rohu.
Večer sedíme v baru. Při objednávce drinku mám najednou nutkavý pocit mu objednat… A ještě ten číšník…jak vystřižený z třicátých let. Že bych se ho zeptala na nějaký vyloženě drink pro pány…asi nesmysl…najednou vím, že by vlastně nepřišel…on odtamtud nepřijde dolů, na někoho čeká ….To asi nevyřeším…nechám to být.
Najednou byla půlnoc a noblesní a zábavný číšník nám jemně sděluje, že zavírají…sedím chvíli ještě v hale a chce se mi spát. ESSE je prostě zázrak. Pocit nořících se rukou do těla a Gardellova energie… nepopsatelný pocit.
Sundávám si boty a vnímám dotek mramoru…je zde všude… jdu bosa do výtahu a jedu až nahoru…8 patro. Vylezu ven a jdu po energii…
tak tady to není…
tady už vůbec ne…třeba jen fantasie…
Od výtahu jdu doprava a zase doprava…8 patro…nic. Scházím po schodech do sedmého patra…vnímám, že energie je v pravém křídle hotelu. Od schodů doprava…na konci je takový zvláštní kout s malým obrázkem …je to na každém patře…
Jsem v 6.patře…jdu zase doprava… už konečně chápu magnetický otisk…tady je, tady čeká, ale nyní právě teď, tady není…jdu zpátky…
Tak mě celou dobu energeticky volá a teď…asi jsem mu měla koupit drink…
Schodiště, masivní mramor, původní, úplně původní… Jdu bosa… Tady není středem koberec…najednou mě pálí chodidla… jdu tam, kde kontakt tepla je silnější a silnější…
Odpočívadlo na schodišti v 6.patře a dvě křesla z první republiky…sednu si a jsem…energie slábne… najednou nic…já si počkám…3 drinky v hlavě…sedím a mám pocit domácí rodinné energie. Pikosekundový film…
„Ahoj dědo…. páni no jo ..pán s doutníkem….to jsi ty…mám tvůj náramek a prstýnek s briliantem…od prvního kurzu se mnou chodíš…“ Vlastně nic nechce…
Další pikosekunda…
„Vážíš si krásných věcí. Čekám tady a čekat budu na mámu, na tvoji mámu na moji dceru…nerozloučil jsem se s ní…čekám na ni...“
No ano…vždyť jsme právě s Terkou naplánovali, že ji sem vezmeme….
„Umřel jsem sám, jako blázen, nikdo mě nevěřil. Já byl jen mezi démony…a najednou jsi našla ten svět ty.. a jsi lepší než já…nezničilo tě to jako mě…naopak…čekám…přiveď jsem Růžu a já potom půjdu…“
Brečím až nyní, kdy to píšu..je tady se mnou…
Pochopil, že když to napíšu, že to je pro mě skutečné a že to udělám…rozlévá se mi teplo po celém těle… měl rád luxus…
Je mi 6 let, jsem u něho na prázdninách ve starém obrovském domě v Liberci… Vždy večeře, vydatná a vždycky pohár, dezert, hodně šlehačky…
Gardella – odpověď na moji otázku, proč se mi nedaří zhubnout – „Za kolik lidí jíš…?“
„Dědo, já jím celou dobu za tebe…“
„Ano…čekal jsem, že ti to dojde až ti to doje…“
„Jak to víš…“
AHA…..
„Nechci už jíst za tebe…prosím… Mamku přivedu, přivedeme… Vím, ona nic nechápe…“
Scházím dolů, najednou je mramor studený, boty mám v tašce…chci to nějak uchopit…
„Přijdu ráno…“
Je právě tady… vlastně to se mnou píše…
Co dalšího je tady možné?
